Programové prohlášení vlády - doprava, část první

Oslovil jsem svého dlouholetého přítele a popularizátora veřejné dopravy, Karla Jakubů, aby okomentoval moje komentáře k záměrům vlády v této oblasti, tak jak je zveřejnila ve svém programovém prohlášení. V následujících dnech se s vámi postupně odstavec za odstavcem o tyto naše myšlenky podělíme. Text prohlášení je uveden kurzívou.

Prioritou Ministerstva dopravy bude urychlit přípravu a výstavbu dopravních staveb. Chceme zásadně pokročit směrem k dokončení páteřní dálniční sítě a dobudování obchvatů na silnicích I. třídy. Do dopravně správních agend zavedeme elektronizaci a usnadníme komunikaci občanů s úřady. Na železnici pustíme konkurenci a podpoříme přesun nákladní dopravy na koleje. Urychlíme přípravu vysokorychlostních tratí a projektů ke zlepšení plavebních podmínek u vodních dopravních cest.

Stavět nové stavby dopravní infrastruktury je hezké a jistě potřebné pro fungující stát. Je však důležité plánovat s rozmyslem, s ohledem na celek. Někde je například obchvat obce zbytečný, neboť je okolo města plánována dálnice, která po dostavbě bude sama obchvatem.

Zároveň je třeba myslet i na údržbu a provozní náklady (a to i toho, co už stojí). I kdyby, nebo právě kdyby, byly použity na stavbu dotace z EU, tyto vždy dotují pouze pořízení (tedy samotnou stavbu), ale nikoliv provoz (nebo jen na omezenou dobu). Již při stavbě je proto nutné uvažovat o zvolených provozních a telematických technologiích a to s ohledem na jejich pozdější provozní náklady a náklady spojené s jejich obnovou. Zejména vysokorychlostní tratě (VRT) jsou proto značně diskutabilní. Ano, umožní rychlý přesun mezi velkými sídly a zkrátí tak čas cestujících a zboží na cestě, což znamená jistou finanční úsporu. Tato úspora se však na druhé straně projeví ve vysokých investicích a vysokých provozních nákladech. Na vysokorychlostní trať nemůže správce kašlat jako na lokálku, do které za posledních 40 let nevrazil takřka ani korunu. Vlaky jedoucí vysokou rychlostí kladou velké požadavky na materiálové vlastnosti tratě (vyšší dynamické účinky na opotřebení materiálu), její přesnou geometrii (i malá nerovnost při vysoké rychlosti vede ke katastrofálním nehodám) nebo zabezpečovací systém (vlak jedoucí vysokou rychlostí brzdí i nouzově několik kilometrů). Proto je nutné počítat ve státním rozpočtu s vyšší částkou na provozování takovéhoto systému, nebo adekvátně zvýšit poplatek za užití takovéto infrastruktury (což se promítne do nekonkurenceschopného jízdného). Navíc energetické nároky na dosažení vysokých rychlostí jsou značné a rychlovlak tak nejen spotřebuje mnoho MWh energie, ale i značný čas (desítky minut a desítky kilometrů), než maximální rychlosti dosáhne. Pro takovýto systém svým rozsahem osídlení pro stanice VRT připadají u nás v úvahu pouze 3 aglomerace, tedy Praha, Brno a Ostrava. Například v projektu SŽDC se však počítá, že mezi Prahou a Brnem se bude zastavovat ještě ve Vlašimi, Humpolci a Velkém Meziříčí. Pokud se tedy na vzdálenosti mezi Prahou a Brnem, která celkově činí cca 190 km, bude ještě 3× zastavovat (cca po necelých 50 km), vysokorychlostní vozidlo takřka nestačí maximální rychlosti dosáhnout.

S ohledem na kapacitu přepravní cesty (která je vyčerpatelnou a hlavně značně nákladnou komoditou) je zavedení konkurence na železnici obtížné a někdy kontraproduktivní (přílišná konkurence v osobní dopravě vede k zablokování železnice pro dopravu nákladní). Navíc i díky zásahům SŽDC do infrastruktury, a plýtvání kapacitou tratí pro žabomyší boje různých osobních dopravců, již není v okolí Prahy, kam nákladní doprava směřuje, přes den dostatečná kapacita pro nákladní vlaky. Koleje jsou zcela vytíženy osobními vlaky, dálkovými expresy, rychlíky a taktovou dopravou S-bahnu. Navíc si v Praze likvidujeme nákladové nádraží na Žižkově, které bylo centru, jež je třeba zásobovat, nejblíže. Ostatní osobní železniční stanice v centru nemají ze stejného důvodu prostor pro nákladní vlaky (kupříkladu Hlavní nádraží se musí nákladními vlaky objíždět). V celé republice se ve stanicích trhají koleje, čímž vznikají jednokolejné průjezdné zastávky (např. Kuks) nebo se nechávají pouze nejnutnější koleje pro křižování osobních vlaků (např. Košťálov). Křižování s nákladními vlaky je takřka nemožné či technologicky nákladné (úvratě – couvání, odstavování na kusé koleje, nutnost rozpojování vlaků, aby se na kusou kolej vešly, apod.). Nákladní vagon ani není možné naložit na venkově (potravinami, místními produkty) a pak ho odvézt. Nákladní železniční doprava je tak u nás v podstatě paralyzovaná.

Rovnáním řek pro zlepšení dopravního využití vzrůstá riziko povodňového nebezpečí, protože zanikají meandry a říční nivy sloužící ke vsakování do podzemních vod (rezervoár vody v krajině). Toto riziko lze minimalizovat výstavbou plavebních kanálů, které budou mít regulovatelný průtok mimo stávající říční meandry, čímž se voda z krajiny ztrácet nebude. Naopak v souvislosti s výstavbou vodních děl v rovinatých oblastech kolem řek lze budovat tzv. retenční území, kam se může při povodních voda vylít do zemědělských půd a tím minimalizovat škody z případného zaplavení zastavěného území.

Druhé kolo prezidentských voleb

V termínu 12. a 13. ledna 2018 proběhlo první kolo prezidentských voleb. Předvolební průzkumy byly jako vždy úplně mimo, ale první dvě místa trefily – do druhého kola postoupili Miloš Zeman a Jiří Drahoš.
Stejně jako v prvním kole mají voliči v principu dvě možnosti – voleb se zúčastnit s tím, že odevzdají platný hlas pro jednoho z kandidátů, nebo se voleb nezúčastnit, a to tím, že buď vůbec nepřijdou, nebo odevzdají neplatný hlas. Obě alternativy nezúčastnění se voleb mají na výsledek stejný vliv i kdyby počet neplatných hlasů byl třeba 90 %; dovolím si tedy prohlásit, že jsou rovnocenné.
Před pěti lety bych měl jednoduché rozhodování – nekandiduje totiž nikdo, koho bych si za prezidenta (alespoň trochu) přál. K volbám bych tedy nešel. Dnes ale k volbám půjdu, protože je mou prací, coby politika, vyjadřovat se hlasováním ve volbách i v případě, že vybírám ze dvou neakceptovatelných možností (a za situace, kdy vyjádřením nesouhlasu nelze ničeho dosáhnout).
Svůj hlas dám panu Drahošovi.

Jak Europoslanci schválili zvýšení ochrany spotřebitelů na e-shopech

Europoslanci si všimli zajímavé věci – lidé nevěří zahraničním e-shopům. A tudíž v nich nenakupují. Tuto důvěru je tedy třeba posílit, myslí si europoslanci. A proto vymysleli, co také jiného, další regulaci. I přesto, že sami vědí, že problém není v neexistující legislativě, chránící spotřebitele, ale v účinnosti jejího vymáhání.

Díky této nové regulaci budou moci národní úřady žádat registrátory domén o informace nezbytné pro identifikaci nepoctivých obchodníků nebo provádět zkušební nákupy i v utajení. Jsem ohromen, jak klíčové pravomoci jsou tím národním úřadům svěřeny. Znáte https://www.nic.cz/whois? Nebo mezinárodní https://www.whois.com/whois/? Zajímalo by mě, jaká další data, kromě jména (registrující společnosti i osoby), adresy, telefonu a e-mailu, které jsou zde zcela zdarma a na pár kliknutí veřejně dostupné, asi ještě registrátoři mohou poskytnout… A nákup v utajení? Přes internet? Nepamatuji si, že by po mě při nákupu v e-shopu někdy chtěli občanku.

Nová právní úprava také umožní národním úřadům vydat varování, pokud usoudí, že zjištěné porušení předpisů o ochraně spotřebitele by se mohlo dotknout jiných členských zemí. Zajímalo by mě, kdo to bude posuzovat – vždyť už z povahy internetu je to jistota pro každou zde vystavenou webovou stránku.

Úřady budou moci v případě nutnosti nařídit zrušení digitálního obsahu. Národní orgány budou také moci ukládat nepoctivým prodejcům pokuty a požadovat od obchodníka závazek, že poškozeným spotřebitelům poskytne odpovídající nápravu. Zde bude asi hodně záležet na tom, jakým způsobem se ta jejich nepoctivost projeví. Ve chvíli, kdy někomu nedodají jím zaplacené zboží, nebo mu dodají něco jiného (levnějšího), či nefunkčního, se zcela jistě bude jednat o podvod (pakliže to v součtu i s ostatními podobnými případy přesáhne částku 5.000 Kč) – a v takovém případě tu už máme trestní zákoník. Je velmi pravděpodobné, že podobným způsobem k tomuto problému budou přistupovat i trestní zákoníky jiných států; jen ta hranice možná bude někde jinde. Zkrátka a dobře, nová regulace jen reguluje něco, co už je zregulováno. To samé platí pro reklamace.

Tuto legislativu tedy považuji v principu za zbytečnou, až nebezpečnou, podporující morální hazard. Když se chystám něco nakoupit na internetu, vždy se dívám na reference ostatních nakupujících. Nenakupuji v neznámém internetovém obchodě, ale v již ověřeném. Podobný postup doporučuji všem – spoléhat se na to, že stát mi pomůže se domoci mých práv, je nezodpovědné. Navíc to nepovede ke kýženému výsledku. Já budu podveden, podvodník (možná) potrestán. Ale jediný, kdo se bude smát, bude stát, který shrábne pokutu. A nejen tu, i další práva, jak zasahovat do našich životů…

Danění církevních restitucí

„Nejsou to restituce, je to dar, i církvím, které v dané době neexistovaly. Je to dar spočítaný na základě zfalšovaných tržních hodnot půdy, lesů atd.,“, hřímají v těchto dnech komunisté. A na základě tohoto a dalších podobných výroků požadují zdanění alespoň toho, co ještě nebylo církvím vyplaceno 19% sazbou darovací daně.

Církevní restituce proběhly resp. probíhají na základě zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Aby mohly církve nebo náboženské společnosti něco dostat, musely se státem uzavřít smlouvu. Tuto smlouvu zákon výslovně označuje jako smlouvu o vypořádání a uvádí, že „ohledně vyplacení finanční náhrady má stát postavení dlužníka a dotčená církev a náboženská společnost postavení věřitele“.

Pokud bychom přistoupili na hru se slovy a konstatovali, že některé z odškodněných církví v dobách největších zločinů komunismu v naší vlasti neexistovaly, a tudíž nemůže jít minimálně u nich o žádné odškodnění, a jde tedy fakticky o smlouvu darovací (jen jinak pojmenovanou) museli bychom se ještě vypořádat právě s tím postavením smluvních stran. Tedy, ne že by dlužník nemohl něco darovat svému věřiteli. Ale tyto pojmy se zpravidla v darovacích smlouvách neobjevují – zde jde o jednoznačný závazek (ve své podstatě o stanovení splátek „bezúročné“ půjčky).

Komunisté se nám také svým výrokem snaží říct, že církve dostávají víc, než kolik si zaslouží, protože výše odškodnění vychází ze špatných předpokladů. Nejsem znalec, tento argument nedokáži posoudit, ale dovolím si na tomto místě konstatovat, že na to už je trochu pozdě. Zákon byl schválen, smlouvy byly podepsány. Pokud se kdokoliv domnívá, že státu vznikla tímto „darováním“ škoda, a je schopen to prokázat, tak by se neměl pokoušet zpětně měnit zákon, ale obrátit se na policii. Domnívám se, že v takovém případě mohlo dojít k trestným činům souvisejících se správou svěřenou majetku nebo ke zneužití pravomoci. Policie, resp. státní zastupitelství a soudy; to by měly být ti, kdo se tím budou zabývat; poslanci už rozhodli.

Zaznamenal jsem i rozhořčení nad tím, že se u vydávaných nemovitostí, zejména lesů, církve domáhají náhrady za ušlý zisk za období od přiznání nároku do vydání nemovitosti, např. za vytěžené dřevo. Tento nárok ale přiznává samotný zákon (který předpokládá vracení věci ve stavu, v jakém byla v době, kdy bylo o vrácení rozhodnuto), platí tedy pro něj to samé, co jsem psal v odstavci výše. Navíc o tomto nároku bude rozhodovat nezávislý soud, který dost možná rozhodne, že ty stromy byly tehdy naopak menší, a že tedy dochází ze strany církví o bezdůvodné obohacení o dřevo, které v mezičase narostlo.

Vzhledem k tomu, že neznám přesný obsah smluv, které byly se státem uzavřeny, mohu jen spekulovat nad tím, co obsahují, a jestli jejich součástí bylo i ustanovení o nulové dani z bezúplatného nabytí věci (resp. o tom, že takové věci nejsou předmětem daně z příjmu), které bylo zapracováno do zákona o dani z příjmu.

Jsem však skálopevně přesvědčen o tom, že chtít měnit bez souhlasu druhých stran platně uzavřenou, darovací (sic!) smlouvu nebo upravovat podmínky, které jsou očekávatelnou součástí plnění z ní, není v právním státě možné. Šlo by o tzv. retroaktivitu, která byla nepřípustná již ve starém Římě a na její nepřípustnosti je založeno celé naše právo. K prolomení tohoto právního principu sice čas od času dochází (vzpomeňme například 50 % daň na státní podporu ze stavebního spoření i na již běžící smlouvy), ale Svobodní budou vždy bojovat za to, aby k žádným takovým excesům nikdy nemohlo dojít.

Svědectví z kandidatury na předsedu politické strany

Po vystřízlivění z výsledku voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky jsem se rozhodl znovu probudit v sobě už dávno zapomenutou vášeň pro politiku. Vzpomínal jsem na časy, kdy jsem s letáčky postával před finančním úřadem. Nebo když jsme před minulými komunálními volbami prakticky ve třech lidech téměř den co den stáli se stolečkem u stanice metra a nabízeli lidem náš program. Výsledek byl pro nás tehdy zklamáním – těsně poté, co jsme jako strana získali prvního europoslance, navíc bydlícího v naší městské části – 3,73 %. Prakticky třetina oproti 9,11 %… Mohlo to být horší, ale zastupitel se ze mě nestal. Politicky jsem usnul. Abych byl straně prospěšný, kandidoval jsem do kontrolní komise; dodnes jsem jejím členem – od jejího posledního zasedání místopředsedou.
Moje přirozená vznětlivost způsobuje, že když se pro něco nadchnu, jdu do toho naplno. A tak, když Petr Mach oznámil, že zvažuje nekandidovat znovu na předsedu Svobodných, podal jsem si kandidaturu sám. Věděl jsem, že v konkurenci osobností jako Tomáš Pajonk nebo Jiří T. Payne nemám šanci. Bylo mi jasné, že se z mé strany jedná jen o jakési cvičení – o test, jak moc jsem ochoten své politické kariéře obětovat, o test schopností ať už organizačních či prezentačních.
Nebudu zde hodnotit, jak jsem v tomto testu obstál. To přenechám komentujícím. A jsem vděčný za každou zpětnou vazbu! Ani se zde nebudu rozepisovat o tom, jaká by měla podle mě být cesta Svobodných. Svoji vizi jsem předložil k demokratickému hlasování členům a nebudu ji zveřejňovat mimo tuto skupinu. Zkuste ji uhodnout z mých dalších kroků…
Rád bych se s vámi podělil o to, jak posledních cca 20 dní ovlivnilo mě jako člověka, který je hluboce přesvědčen o tom, že existuje Bůh, který se rozhodl, že nás všechny zachrání skrze potupnou smrt svého syna na kříži.
Zjistil jsem, že čím větší zaujetí pro danou věc prožívám, tím méně času věnuji Bohu. Kudy jsem chodil, tudy jsem přemýšlel, jak ještě lépe zaujmout své voliče. Jakými nástroji uskutečnit svoji vizi. Co dát do své prezentace. Co tam nedat. Co vyzvednout. Co na své protikandidáty vytáhnout. Co naopak ne, aby se to neobrátilo proti mně. A co na to Bůh? Že mlčí? Ne!
Bůh nemlčel. Celou dobu byl se mnou. Nemluvil mi do mé kandidatury. Neradil mi. Ale zpětnou vazbu jsem od něj přeci jen dostal. Uvědomil jsem si, jak strašně důležité je věnovat čas Bohu a jeho slovu. Ne proto, abych někoho ohromil citací žalmů či spousty jiných veršů. Nebo dokonalou apologetikou. Ale právě pro ty chvíle, kdy na Boha vůbec nemyslím. Pro chvíle, kdy to jsem „já“, úplně sám, z vlastních sil (resp. z těch, které mi Bůh dal před tím, než jsem se začal soustředit na něco jiného).
Jsem hluboce přesvědčen, že pokud někdo něčemu věří, tak se to projeví na jeho řeči i skutcích. Tedy že strom se pozná podle ovoce. A že víra v osobního Spasitele mění člověka naprosto klíčovým způsobem. Tak klíčovým, že jej Ježíš přirovnává ke znovuzrození. Kéž by to znamenalo, že po tomto obrácení, jak se to také někdy nazývá, už budeme dokonalým Kristovým obrazem. Když jsem prošel tímto okamžikem a rozhodl se, že některé věci ze svého života odvrhnu a cele se přimknu ke Kristu, měl jsem pocit, že jsem došel do cíle. Mýlil jsem se podobně, jako se mi to stalo o několik let později stran mé politické kariéry. Křesťanství není jen o uvěření, stejně jako politika není jen o masivní kontaktní kampani měsíc před volbami – byť to k sobě neodmyslitelně patří.
Obojí vyžaduje k úspěchu vydat se po cestě. V křesťanství je tou cestou sám Kristus. V politice je to přesvědčení voličů o tom, že nabízená řešení jsou pro ně prospěšná (a v rámci konkurence ostatních stran nejlepší). Na Třináctce říkáme, že „všichni jsme na cestě buď k Bohu, nebo od něj.“ Boha není třeba přesvědčovat o tom, jací jsme, a jestli budou naše řešení fungovat. Voliče ano. A stejně tak jako skutečné cestování, i obojí toto vydání se po cestě vyžaduje práci a čas. A není to jednorázové rozhodnutí – na tyto cesty je třeba se vydávat znovu a znovu.